Nebojte se pomáhat!

Začalo to v autobuse, když jsem potkal kamarádku a jak jsme tak cestou blafali o všem možném, došlo i na téma, které by se dalo nazvat: "dnešní zvyklosti a mravy". Kamarádka si mi postěžovala, že když asi dva týdny předtím jela do práce, tak v autobuse zkolabovala jedna paní. Co bylo zarážející bylo to, že všichni se jen nadzvedli, podívali se co se stalo a opět se posadili. Nikdo až na moji kamarádku té paní nepomohl, všichni se raději dívali z okénka, nebo se vrátili ke knihám a dennímu tisku. Kamarádka paní ošetřovala dokud nedojeli na Butovice, kam si pro ni přijela RZP. Když už byla paní na cestě do nemocnice, přišel za kamarádkou řidič a řekl: "To se mi ještě nikdy nestalo, aby mi někdo pomáhal z cestujících."
Já jsem byl svědkem podobné situace. Seděli jsme s kamarádem na lavičce, kecali o obvyklých věcech, když se v dáli objevilo dítě na kole, které se rozjíždělo, aby jelo co nejrychleji - jak to děti dělají - když tu najednou najel na nerovnost, přední kolo se mu začalo protáčet, kluk sundal nohy z pedálů a už se řítil po hlavě k zemi. Přímo před místo, kde jsme seděli. Padal ošklivě na hlavu přes řidítka. Okamžitě jsem ke klukovi přiskočil, abych zjistil co se mu stalo a abych mu pomohl vstát. Když jsem se podíval na kamaráda, seděl na lavičce, bez zájmu, dál. Když dítě s pláčem vstalo s odřenými koleny a lokty, přiběhl si pro něj tatínek a odvedl si ho. Zeptal jsem se kamaráda, proč také nešel dítěti pomoci a on mi odpověděl: "Proč? Jseš tu ty ne? A ikdyby tak žijeme ve světě kde každej kope sám za sebe." Kde každej kope sám za sebe...
Poslední příklad, do třetice. Seděli jsme v Praze v jedné kavárně a koukali jak přijíždí tramvaj. Z tramvaje vystupovala stařenka o holi a upadla. Ostatní vystupující ji obcházeli, koukali jinam. První pomoc, která se paní naskytla, jsme byli my, když jsme vyběhli z kavárny znechucení hyenismem ostatních.
Proč jsme tací? Opravdu jsme tak necitliví? Copak si neuvědomujeme, že se něco podobného může stát za rohem někomu z našich blízkých? Copak nemáme milovat bližního svého?
Dle mého je to tím, že spoléháme na to, že "pomůže někdo druhý". Bojíme se vystoupit z davu a natáhnout ruku - protože sedět je pohodlnější a kdo nic nedělá, nic nepokazí.
Nebojme se vystoupit z davu. Nebojme se podat ruku a otevřít srdce. Prosme Pána, aby nám otevřel srdce, abychom nebyli lhostejní. Prosme Pána, aby otevřel srdce všem těm, co jen přihlíží. Prosme o odvahu pomáhat a o radost z pomoci. A se vší skromností prosme i za to, aby i nám bylo pomoženo, když se nám něco stane. Každý přece dnes touží po originalitě - projevme se tedy jako originální cítící bytosti takto. Vystupme z toho davu a pomáhejme. Vždyť máme milovat bližního jako sebe sama - a sami sobě bychom rádi pomohli. Tedy milujme.
Možná bych tento článek zakončil prvními slovy Jana Pavla II., jakožto papeže, před lidmi: "Nebojte se..."