Tam na tom místě, které je dnes známo jako vrch Děd, a který díky své výšce nabízí hezký pohled do široké kotliny okolo města Berouna, stávala kdysi stará, téměř ztrouchnivělá chaloupka. V té chaloupce - a musím říct, bylo to vážně dávno, v dobách temného středověku - žila jedna moc milá stařenka. Živila se tím, že po okolních kopcích sbírala všelijaké býlí a rostlinky na různé čaje, masti, odvary a šťávičky. Hotové výrobky pak dávala lidem v údolí a ti jí za to dávali z vděčnosti maso, moukou – zkrátka, kdo co měl.
Stařenka dávala lidem mastičku z kopřiv, když měli nějakou tu bolístku na těle, či meduňku pro dobrý spánek, pokud někoho trápila spíše dušička a tak dále. Vypadalo to téměř jako dokonalé žití, nebýt toho, že se jednoho dne, kde se vzal, tu se vzal, objevil čert.
Milé děti, popisovat čerta vám asi nemusím, ale tenhle vypadal jako když přišel z nejhlubších hlubin toho nejtemnějšího pekla. Měl od sazí špinavý kabát, dlouhé, dlouhatánské rohy, z očí mu šlehaly blesky a smrděl sírou na sto honů. Tenhle čert, jmenoval se Belzebubino, naší stařence moc ničil život. Pošlapal všechny bylinky, co stařenka si po kopcích zasadila, podstrčil jí špatné sádlo, takže se jí v jedné várce, když vařila masti, všechny mastičky zkazily a musela je vyhodit a jednoduše kdejakou neplechu, co jí mohl udělat, tak udělal. Na stařenku ale nemohl, protože ačkoli jí některé zlé jazyky říkaly „stará čarodějnice“, ona byla oddanou křesťankou a každý den, pokud jí klouby stačily, sešla dolů do údolí do berounského kostelíčku, aby si vyslechla bohoslužbu. Potom se musela znova vydat do toho ohromného kopce, ale přitom nikdy nezaklela ani slovíčka. Vlastně, možná proto ji čert Belzebubino neměl rád a tak jí škodil. Že ale staré paní z kopců ublížit nemohl, věděl nejlíp sám. Inu, ne nadarmo se říká, že se někdo něčeho bojí jako čert kříže.
Jednou byl náš čert zase uprostřed plenění babiččiny bylinné zahrádky, když si najednou zapíchl do kopyta dlouhý trn. Čert nadával, poskakoval na jedné noze, hořekoval, snažil se trn si vyndat, ale co naplat, nic nebylo platné. Belzebubino šel tedy spát v domnění, že tu bolest zaspí, ale nakonec v noci dostal ještě horečku. Nebylo už o čem přemýšlet, jediný kdo pekelníkovi mohl pomoci byla právě naše stařenka z chaloupky na Dědu. Čert sebral všechnu odvahu a dal se na namáhavou a bolestivou cestu vzhůru do kopce. Cestou už ani neláteřil, jen sténal, jak ho trn v kopytu tlačil.
Když přišel k chaloupce, kde přebývala naše dobrodinka, zastihl ji zrovna na její zahrádce, jak zalívala mátu a zpívala květům pampelišky. Jakmile ho stařenka spatřila, krve by se v ní nedořezal, a hned začala odřikávat naučenou modlitbičku. Když se ale podívala znovu a pořádně, uviděla jak je zbědovaný. I zželelo se stařence nemocného čerta, a ikdyž věděla, že je to onen záškodník, který ji ničí květiny po kopcích, přece mu trn vytáhla, a dala mu nějaký obklad na kopyto, aby se rána zahojila.
Belzebubino babičce děkoval za její ochotu a dobrotu, prosil za odpuštění, sliboval, že už ji nikdy nic neprovede a ještě spoustu dalšího jí napovídal, až nakonec usnul. Stařenka našeho pekelníka nechala prospat, a udělala mu ještě velký hliněný hrnek čaje. Poté, co se čert probudil, kopyto už ho nebolelo. Čert vyskočil z kavalce, vypil čaj, celý rozradostněný poděkoval babičce a utekl do lesa. Stařenka musela svou chaloupku vyvětrat, jak to tam páchlo sírou.
O pár dní později procházela se stařenka po kopcích, kontrolovala své rostlinky a bylinky, zda se jim dobře daří a jestli zvířátka mají co jíst. Najednou přišla k úpatí jednoho z kopců, kde měla zasazenou šalvěj a majoránku, když tu najednou spatřila Belzebubina, jak tančí nějaký svůj tanec a přitom jí pošlapává její vzácné kvítí za hlasitého zpěvu a smíchu. I přišla k němu a rozčileně mu řekla: „Kéž bys jednou lidem sloužil, než jejich poctivou práci ničil, pekelníku zlostný!“
Jak to řekla, z čerta se v tu ránu stala krásná jabloň obtěžkaná tak krásnými jablíčky až srdce zaplesalo při pohledu na něj. Ta jabloň pak dávala lidem jablka ještě dlouhá léta a kdekdo si řekl, když jedl, že jsou „ďábelsky dobrá.“ A tak náš nezbedný Belzebubino možná lidem slouží dodnes. A babička? Naše stařenka měla pokoj a nikdo jí už bylinky neníčil, takže mohla klidně dál pomáhat lidem v údolí. A ti ji za to měli rádi.
(Pro všechny maminky s malými dětmi)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.