Začalo to v autobuse, když jsem potkal kamarádku a jak jsme tak cestou blafali o všem možném, došlo i na téma, které by se dalo nazvat: "dnešní zvyklosti a mravy". Kamarádka si mi postěžovala, že když asi dva týdny předtím jela do práce, tak v autobuse zkolabovala jedna paní. Co bylo zarážející bylo to, že všichni se jen nadzvedli, podívali se co se stalo a opět se posadili. Nikdo až na moji kamarádku té paní nepomohl, všichni se raději dívali z okénka, nebo se vrátili ke knihám a dennímu tisku. Kamarádka paní ošetřovala dokud nedojeli na Butovice, kam si pro ni přijela RZP. Když už byla paní na cestě do nemocnice, přišel za kamarádkou řidič a řekl: "To se mi ještě nikdy nestalo, aby mi někdo pomáhal z cestujících."
Já jsem byl svědkem podobné situace. Seděli jsme s kamarádem na lavičce, kecali o obvyklých věcech, když se v dáli objevilo dítě na kole, které se rozjíždělo, aby jelo co nejrychleji - jak to děti dělají - když tu najednou najel na nerovnost, přední kolo se mu začalo protáčet, kluk sundal nohy z pedálů a už se řítil po hlavě k zemi. Přímo před místo, kde jsme seděli. Padal ošklivě na hlavu přes řidítka. Okamžitě jsem ke klukovi přiskočil, abych zjistil co se mu stalo a abych mu pomohl vstát. Když jsem se podíval na kamaráda, seděl na lavičce, bez zájmu, dál. Když dítě s pláčem vstalo s odřenými koleny a lokty, přiběhl si pro něj tatínek a odvedl si ho. Zeptal jsem se kamaráda, proč také nešel dítěti pomoci a on mi odpověděl: "Proč? Jseš tu ty ne? A ikdyby tak žijeme ve světě kde každej kope sám za sebe." Kde každej kope sám za sebe...
Poslední příklad, do třetice. Seděli jsme v Praze v jedné kavárně a koukali jak přijíždí tramvaj. Z tramvaje vystupovala stařenka o holi a upadla. Ostatní vystupující ji obcházeli, koukali jinam. První pomoc, která se paní naskytla, jsme byli my, když jsme vyběhli z kavárny znechucení hyenismem ostatních.
Proč jsme tací? Opravdu jsme tak necitliví? Copak si neuvědomujeme, že se něco podobného může stát za rohem někomu z našich blízkých? Copak nemáme milovat bližního svého?
Dle mého je to tím, že spoléháme na to, že "pomůže někdo druhý". Bojíme se vystoupit z davu a natáhnout ruku - protože sedět je pohodlnější a kdo nic nedělá, nic nepokazí.
Nebojme se vystoupit z davu. Nebojme se podat ruku a otevřít srdce. Prosme Pána, aby nám otevřel srdce, abychom nebyli lhostejní. Prosme Pána, aby otevřel srdce všem těm, co jen přihlíží. Prosme o odvahu pomáhat a o radost z pomoci. A se vší skromností prosme i za to, aby i nám bylo pomoženo, když se nám něco stane. Každý přece dnes touží po originalitě - projevme se tedy jako originální cítící bytosti takto. Vystupme z toho davu a pomáhejme. Vždyť máme milovat bližního jako sebe sama - a sami sobě bychom rádi pomohli. Tedy milujme.
Možná bych tento článek zakončil prvními slovy Jana Pavla II., jakožto papeže, před lidmi: "Nebojte se..."
Vzpomněl jsem si při tom čtení na starý vtip: Do tramvaje, kde jsou všechna místa obsazena a shodou okolností samými muži vstoupí dáma. Rozhledne se po trmvali a po chvíli povídá "Což tu není žádný gentleman?". Ze zadu se ozve "Gentlemani by byli, ale místo už není."
Já to chápu. Děcko řekne, žes ho ošahával a upadlé babky žes je okradl. A už se vezeš.
Dnes jsou na všechno odborníci a pověřené osoby. Když ti žena krvácí a ty s ní jedeš autem do nemocnice, zastaví tě policajt a dá ti tisícovku flastr, že s ní nemáš co jezdit po městě 67 km/h, ale máš zavolat RZP, oni za dvacet minut třeba přijedou.
Tahle vohnoutská společnost má svá vohnoutská pravidla. Kdo podle nich nehraje, narazí.
...A proto budeme nečinně "sedět na lavičce"? To myslíte vážně?
Vždycky to chce vidět obě strany mince.
Vorbis: Ta odvaha podstoupit určité riziko je právě taky důležitá! Čím větší je nebezpečí, že tě někdo za tvou pomoc potrestá, tím větší lásku můžeš světu předvést jako takový (zdánlivě) iracionální políček sobectví a materialismu..
Vorbis: Takže vy byste zůstal jen nečinně přihlížet? Možná máte pravdu s tím, že se to může obrátit proti vám, ale od toho jsme tu přece my, ne? Abychom mohli tuto společnost změnit, nabídnout ji něco nového...
Já se ocitla v roli "zraněného" v buse a nevím co by se dělo, kdyby mi nikdo nepomohl. Já za to byla strašně vďěčná a rozhodně by mě nenapadlo tomu člověku ještě ublížit...
Jsem naopak ráda, že jsou mezi námi lidé, kteří se nebojí "jít proti proudu" a fandím jim!!! Dnešní společnost tyhle lidi potřebuje jako sůl!!
"Vorbis: Takže vy byste zůstal jen nečinně přihlížet?"
- Ne, to jistě ne, to by mi hrozilo stíhání za neposkytnutí pomoci. V praxi bych se zdekoval tak rychle a nenápadně, jak jen by to situace umožňovala.
Aha. Takže rozumím tomu dobře, pokud byste se Vy stal obětí, tak by Vám bylo vlastně jedno, že ostatní budou jen přihlížet, nebo dokonce (jak byste do udělal sám) raději utečou?
To si z nás děláte srandu, viďte?!
Kdepak, kdyby se mi něco stalo, byl bych moc rád, pokud by mi někdo pomohl. Tento mechanismus je pro mě ale žádoucí a přijatelný pouze jednosměrně.
Já si také myslím, že pan vorbis si z nás utahuje, nebo tu tak trošku ,,vrtá, třením zahřívá ,, - jen mi uniká, zda-li si myslí, že tím docílí vytvoření kýženého ,, závitu ,,.
Podle písemných projevů pana vorbise, bych tipla, že kdyby typy vorbis, mortiferka, solipso atd.. se přichomýtli k takové situaci - nejen, že by s rychlostí blesku pomohli, ale i ručně stručně umravnili ty, kteří by zaváhali pomoci či nechtěli...
Ale kdoví, možná je vše jinak..
Myslet si samozřejmě může kdo chce co chce. Jen jsem pokládal za vhodné upozornit na to, že ne všichni to nutně vnímáme stejně jako autor článku.
Je to jako když najdu při kopání základů bombu z Druhé Světové: na její likvidaci si pozvu policejního pyrotechnika a přitom doufám, že pokud policejní pyrotechnik najde při kopání svých základů bombu, pozve si k jejímu zneškodnění někoho jiného než mě.
v návaznosti na katstyle - možná se mýlím, ale vždy, když narazím na podobné typy jako Vorbis, jsou to lidé bez profilové fotky :D Proč asi - ptám se...
Vorbisova teze je praktická a výhodná. Jako křesťan ale věřím, že není moudrá, protože ta zdánlivě nebezpečnější je lepší.. To je ten Kristův paradox o zachráněném a ztraceném životě..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.